Národní jazyk

Národní jazyk je jazyk (nebo jazyková varieta, tj. dialekt), který reprezentuje národní identitu určitého národa nebo země. Národní jazyk je typicky používán pro účely politických a právních rozprav.

Některé země mají více než jeden národní jazyk, jako např. Kanada, kde se používají současně francouzština a angličtina. Pokud je národní jazyk deklarován legislativou, jedná se o úřední jazyk. To je odlišné od případu dominantního národního jazyka, který je národním jazykem pouze používáním de facto (např. angličtina v mnoha státech USA) nebo díky historické asociaci s dotyčným národem.

Národní jazyk je obvykle souborem útvarů a podob jazyka. K obvyklým, ovšem ne vždy přítomným součástem národního jazyka patří:

• spisovný jazyk
• obecná čeština
• nářečí
• slangy
• profesní mluvy
• argot

Spisovný jazyk

Reprezentativní, oficiální útvar, jednotný a srozumitelný na celém území, jednací jazyk na veřejnosti. Základ středočeské nářečí, převaha výrazů stylově bezpříznakových (neutrálních), ustálenost, stabilita (změny probíhají pomalu).

 Hovorová čeština – mluvená podoba spisové češtiny, používá se v běžném osobním styku

Příklady slovní zásoby

   kilo, koukat, cédečko, fit, muzika, moc, průmyslovka, kluk, tisknul, můžu, můžem,to je fakt, panelák, spacák, knížka, co se mi líbí

Obecná čeština

Obecná čeština je nespisovná forma českého jazyka používaná obvykle v běžné ústní komunikaci. V lingvistice se definuje jako interdialekt používaný zejména v Čechách a na západní Moravě – původně jde o nářečí Čech.^[1] Liší se od spisovné češtiny, která je v neformálním hovoru většinou vnímána jako nepřirozená. Obecná čeština není kodifikována, a vyvíjí se proto rychleji a plynuleji než spisovný jazyk. Některé prvky obecné češtiny mohou časem proniknout do spisovné vrstvy jazyka. Mluvená forma spisovného jazyka, která má nejblíže k obecné češtině, se nazývá hovorová čeština. Slovník spisovné češtiny obsahuje i některé z výrazů obecné češtiny, které podle autorů začínají pronikat do spisovné vrstvy. Obecná čeština byla dříve rovněž běžně používána nižší třídou obyvatelstva, měšťanským obyvatelstvem označovanou za "burany" či "venkovany", kteří nemluví spisovně.

V tvarosloví a hláskosloví vykazuje obecná čeština oproti spisovné poměrně pravidelné odchylky, které jsou víceméně společné všem obecně českým nářečím:

1. Hláskosloví
   • é obvykle nahrazeno ý/í: malý město, plamínek, lítat;
   • ý (někdy i í) nahrazeno ej: malej dům, mlejn, plejtvat, bejt – tato změna se objevuje již v 15. století (původně psáno ay), kdy zanikl ve výslovnosti rozdíl mezi zadním ý a předním í (v písmu se rozdíl dochoval dodnes), změna si patrně vyžádala potřebu odlišit ve výslovnosti chybějící ý od í^[2];
   • náslovné (protetické) v- u základů slov začínajících o-: votevřít vokno – objevuje se již od 14. století;
   • vynechávání slabičného -l v zakončení příčestí minulého v mužském rodě: řek, moh, pích místo řekl, mohl, píchl;
   • zjednodušení souhláskových skupin a složitých souhlásek: když → dyž; jablko → japko; čtyři → štyry.
2. Tvarosloví
   • unifikace koncovek v množném čísle přídavných jmen: malý lidi, malý ženy, malý města;
   • unifikace koncovky -ma v instrumentálu množného čísla: těma dobrejma lidma, ženama, chlapama, městama.
   •  

Nářečí češtiny (dialekty)

Nářečí češtiny:
1 – česká skupina (podskupiny: 1a – severovýchodočeská, 1b – středočeská, 1c – jihozápadočeská, 1d – českomoravská)
2 – středomoravská skupina
3 – východomoravská skupina
4 – slezská skupina (4a – slezskomoravská podskupina, 4b – slezskopolská podskupina)
5 – nářečně různorodé oblasti

Nářečí češtiny jsou mluvené formy českého jazyka, omezené na určité oblasti Česka. Jednotlivá nářečí jsou si navzájem většinou srozumitelná. Vlivem médií a obecné češtiny se rozdíly mezi nimi stírají.

Přechod mezi českými a slovenskými nářečími je plynulý, tvoří jazykové kontinuum.

Česká nářečí se rozdělují do 4 skupin

• Česká nářeční skupina (s obecnou češtinou jako interdialektem)
• Středomoravská nářeční skupina (hanácká)
• Východomoravská nářeční skupina (moravskoslovenská)
• Slezská nářečí

Odlišené místně a zeměpisně

Přiklady slovní zásoby

 zemáky, kobzole, erteple, krumple (brambory), straky(kraslice), ogar (chlapec), hyjta (návštěva), mor.dědina (vesnice), žufánek (naběračka), papuče (bačkory)

Slang

Slang je nespisovný útvar jazyka, který je charakteristický pro mluvčí náležející k určité zájmové nebo profesní skupině. Rozdíly oproti spisovnému jazyku spočívají především ve slovní zásobě.

Někdy se rozlišuje:

• slovní zásoba profesionální – zahrnující nespisovné názvy odborné rozšířené v daném pracovním okruhu (profesní slang, respektive profesní názvosloví – neoficiální odborná terminologie),
• slovní zásoba slangová (slang v užším smyslu) – zahrnující nespisovné výrazy užívané zájmovými skupinami - studentský, vojenský, železničářský, sportovní, sázkařský, hudebnický, trampský slang apod
• žargon (z francouzského jargon – cvrlikání, nesrozumitelný jazyk) – konkrétní jazykový projev, obsahující mnoho slangových a profesních výrazů; v podstatě stejný význam má i výraz hantýrka
• mluva v kriminálním prostředí mající za účel skrýt význam výpovědi nezasvěcencům, argot.

Prvními pracemi zabývající se slangem a argotem v českém prostředí jsou slovníky V. Hájka Tajná řeč zlodějů z roku 1806 a Puchmajerova učebnice romštiny z roku 1821, jejíž součástí je i seznam hesel „hantýrky“. Velký slovník HANTECU, P. Dvorník, P. Kopřiva

Lingvista František Čermák samotný pojem slangu zpochybňuje, protože tvrdí, že je neobratné a nesmyslné oborovou terminologii rozštěpovat na spisovné "termíny" a nespisovný "slang" - spisovné výrazy jsou totiž často samotným oborovým pracovníkům neznámé a vznikají tak "termíny", které se v daném oboru neužívají. Např. ke slangovému výrazu ponk existuje termín řemeslnický pracovní stůl - což je výraz, který má jistě své místo ve spisovném jazyce, ale nikoli v oborové mluvě.

Přiklady slovní zásoby

^{myslivecký:  pírko, slechy, světla, barva(krev)}

^{studentský:  bajle, koule, puma, matyka, filda (Filozofická fakulta)}

^{brněnská hantýrka: blikón ( člověk s brýlemi), blča (polévka), štychat,     štychovat(honit, dohánět), nechat ve štychu (nepomoci v nesnázích)}

Profesní mluva

Profesní mluva je útvarem nespisovné češtiny, užívaná převážně mezi vrstvami lidí, které spojuje daná profese a jejichž užívané výrazy vznikly na základě přetvoření jiných slov z jiné vrstvy jazyka.

Např. "Jipka" = (mezi doktory) jednotka intenzivní péče, "Koule" = (mezi žáky) pětka (známka), "Čutat" = (mezi fotbalisty) kopat

Přiklady slovní zásoby

  trafo, nádražák,, emhádé, dépéháčko

Argot

Argot je vrstva slovní zásoby, žargon užívaný společenskou spodinou (zloději, překupníky, narkomany apod.). Účelem tvoření zvláštních pojmenování je utajit obsah sdělení před nezasvěcenými posluchači.^[1] Věda, která se argotem zabývá, se jmenuje argotologie.

Některé výrazy z argotu mohou být prozrazeny, a tím přestanou být součástí argotu a stanou se součástí běžné slovní zásoby. Příkladem argotu je francouzský verlan, který používá k utajení prohazování slabik.

I. Kalita charakterizuje argot jako tajný komunikativní prostředek, který je prostředkem omezeného společenství, jenž se vyvíjel v dichotomické opozici dozorce – odsouzený. Odsouzený vytváří u známých, již existujících lexémů známky sekundární sémantiky, které by neměly být srozumitelné dozorci, anebo odsouzený tvoří lexém úplně nový. Argot vzniká v teritoriálně omezeném prostoru, jeho vznik je podmíněn omezujícím (trestním) rámcem – omezením osobní svobody. Nositelé argotu se nesnaží vyčnívat ve svém prostředí, ale kladou si za cíl izolovat své prostředí od vnějšího.

Příklady slovní zásoby

• káča – kasa, trezor
• raky – hodinky
• čorkařit – krást
• čórnout - ukrást
• vybílit – vykrást
• vodprejsknout – odejít
• vodprásknout - zastřelit
• dacan – potvora
• puma – vyšetřovací soudce
• krochna – pistole
• prachy – peníze
• čokl – pes
• fízl - policista
• benga – policista
• chlupatej – policista
• švestky - policista
• bahno – pivo
• rychna – zápach (brn. hantec)
• velryba - manželka
• bručet - sedět ve vězení
• stříkačka - pistole